Při výkladu vzniku pohoří desková tektonika vrací do geologie dávno zastaralé profilové myšlení

Na neplatnost deskově tektonických předpokladů ukazuje také podélný směr pohybu odpovídající geologické skutečnosti v pohoří na kontinentu, který nesouhlasí s předpokládaným kolmým (nedoloženým) pohybem desek v domnělé sousední zóně podsouvání (oceánském příkopu), který měl pohoří vytvořit. Pohyb ve fiktivní zóně podsouvání by měl směřovat (a je také zobrazován) podle směru transformních zlomů a magnetických anomálií. Například na z. okraji Severní Ameriky by měl být východo - západní, tj. kolmo na oblast styku oceánické a kontinentální litosféry. Skutečný geologicky zaznamenaný pohyb na sousedním kontinentu odpovídá ale vzájemnému protichůdnému vodorovnému posunu sousedících bloků ve směru SZ - JV. Činný zlom San Andreas v kalifornském zálivu je obrazem této situace (viz také obr. 25 v této kapitole).


 

Pohyb v horninách je odvozován od různých ukazatelů. Jedním z nejstarších je vrása, kterou napodobíme shrnováním ubrusu na stole. Řada přírodních vrás také obsahuje odlučnost, podle které můžeme horniny štípat tak, abychom jimi pokryli střechy budov. Již jeden z prvních experimentátorů v geologii, francouzský badatel Daubré vymodeloval podobnou odlučnost stlačením mědi. Nejen od dob tohoto pokusu, ale i obecně se v geologii nesprávně traduje, že tato štípatelnost (kliváž) vznikla jako kolmá na tlak a vrásy s touto odlučností - kliváží byly stlačeny kolmým tlakem. Proto u zvrásněných pohoří byl a je řez sestrojován tak, aby zobrazil předpokládaný největší pohyb a rozmanitost stavby kolmo na vrásovou osu (obr. 20 a 26). K takovéto představě (bez konvekčních proudů) dospěl již v r. 1829 ELIE de  BEAUMONT, obr. 20.

 

 


kliknutím zvětšit
Popisek

Obr. 20 Historická představa vzniku vrásového pohoří vyvrásněním prohlubně s výplní usazených hornin (deskovou tektonikou opovrhované geosynklinály; SADIL, J. & PEŠEK, L. 1970: Planeta Země, Artia). Toto řešení problému vzniku pohoří v řezu uvažuje sílu (stlačení) a z plochy profilu odvozený celkový pohyb (!!!) tj. pouze rovnoběžně se zobrazovanou rovinou. Obrázek vpravo podle E. de BEAUMONTA (1829)

Zpětnou vazbou byl tak do myšlení už v raných obdobích geologie pevně zakotven předpoklad vzniku vrásových pohoří tlakem kolmo na jeho směr (protože se vrásy při větším pohybu stáčejí rovnoběžné se směrem pohoří obr. 21). Domněnka byla opět včleněna do deskové tektoniky a hlavní pohyb oceánské desky jednak v místech oblasti podsouvání a stejně v oblasti rozšiřování se podle (nevysloveného) předpokladu má konat (z důvodů udržení představy pohybu podle transformích zlomů) v rovině kolmé na směr pásma. Důvod je jasný: pokud v oblasti „zóny podsouvání“ probíhá vzájemný podélný pohyb opačně směřujících okrajů (obr. 21 vpravo), nedochází k „podsouvání“ jedné desky pod druhou a je nám na profilu podsouváno nepravdivé tvrzení.

 

Přitom původně rovnou plochu můžeme zvrásnit libovolným pohybem (libovolně postaveným deformačním tříosým elipsoidem) přičemž dva krajní způsoby pohybu jsou příčné stlačení a podélný pohyb podél geologické pánve kde dochází k provrásnění (pro názorné předvedení doporučuji pokus na navlhčeném stolním ubrusu nebo mokrém hadru podle vzoru na obr. 24). Typický je také vzor střihů, smyků kolmo či šikmo k ose posunu (obr. 22). Šikmé zlomy jsou nazývány Riedelovy střihy a určují smysl pohybu po zlomové linii (obr. 22 vpravo).

 

 


kliknutím zvětšit
Popisek

Obr. 21 Zvrásnění rovné plochy (uprostřed) dosáhneme jak pohybem kolmo na hranici plochy (vlevo), tak šikmým pohybem boků (vpravo). Jak ukazují profily vrás naspodu obrázku, podle řezu (profilu), nejsme schopni smysl pohybu (okolních hornin) odvodit. Smysl pohybu určí až rozbor mapy (pohled shora, porovnej obrázek vpravo a vlevo). Ke vzniku výrazných vrás stačí relativně malý boční pohyb (obrázek 22 vpravo).

 

 

kliknutím zvětšit
Popisek

Obr. 22 Podobně jako v předchozím obrázku, na řezu oblastí porušenou zlomy, nerozlišíme smysl pohybu. Smysl pohybu určí až rozbor mapy (pohled shora, obrázek vpravo s vyobrazením Riedelových střihů)

 

 

 

 

kliknutím zvětšit
Popisek

Obr. 23: Součástí Riedelových střihů je vznik kosočtverečných propadlin při pokračujícím pohybu, který vede k odtažení zakřivených sousedících stěn zlomů (N. ATMAOUI, 2005). Rozborem map s použitím zásad uvedených v obr. 21, 22 a 23, je možné v mapě dešifrovat postupné nakládání různých pohybových fází (viz tektonické fáze). Stavba z obr. 23 může být v další tektonické fázi (při opačně směřujícím pohybu, obr. 24) stlačena což je v geologii označováno jako pánevní inverze tzn. zvrat od usazování, které je projevem roztažení k výzdvihu, který je naopak projevem stlačení.

 

 

 


kliknutím zvětšit
Popisek

Obr. 24 Při velkém bočním pohybu v měřítku desítek kilometrů na velkém planetárním zlomu, je materiál vytlačován z místa pohybu jako tzv. strukturní vějíř. Ten může mít i formu násunů přes okolní oblasti posunu (přes břehy pánve usazenin). Tato forma pohybu je odpovědná za vyvrásnění většiny lineárních horských pásem (pohoří), včetně Himálají. Pohoří je vytvořeno stlačením (obr. 20), vyvolaným vodorovným posunem na rozsáhlém (celo)planetárním zlomu a nemusí mít s domnělou zónou podsouvání nic společného (například Karpaty, Alpy, Altaj, Ťan Šan a Himálaje). Hlavní zlom v ose pohoří představuje to co bylo dříve označováno jako kořenová zóna příkrovů. Deskoví tektonici do těchto míst kladou oblast pohlcování oceánské litosféry a zlom považují za místo "kolize" (suturu) aniž by se zabývali nepřítomností vulkanismu, mocného souboru usazenin a rozměry, jak by tomu mělo být při deskovými tektoniky uvažované dráze kolidujících pevnin (tisíce kilometrů). Čtenáři bude zřejmé, že dráha sunutí bočních násunů bude záviset na délce pohybu po zlomu. Rozsáhlé násuny (například 300 km, viz obr. 26; víme ale, že jsou neodůvodněné) by pak vyžadovaly přinejmenším stejný pohyb po uvedeném zlomu (nemůžeme násuny např. 300 km přisuzovat zlomu; "sutuře" o délce 90 km). Samozřejmě také tento pohyb není doložen.

 

 

 

Výstup fluid a popřípadě tepla, spojený s nárůstem objemu podložního pláště v místě zlomu (vytvoření horského kořenu), vyvolává v uvedených příkladech pozdější svislý výzdvih V případě severoafrického Atlasu bylo ale vysokohorské morfologie dosaženo pouze stlačením hornin v bočním pohybu (není zde "kořen" pohoří). Vznik pohoří (reliéfu) tudíž nesouvisí s naivními deskově tektonickými představami jako důsledku "srážky" či podsouvání desek. Jinou otázkou je příčina vytvoření (celo)planetárních zlomů. Zde již musíme jít do historické geologie a časově porovnat co se v dané době všechno tak říkajíc "naráz" odehrálo (vymírání, vulkanismus, rozbití zemské kůry) a dojít tak k dynamickým příčinám.

 

 

 


Rozbor v mapách ukazuje jak byla význačná vrásová pohoří ve většině případů hnětena pohybem zhruba rovnoběžným s osou jejich protažení (obr. 24, 25, 26).


 

 

 


kliknutím zvětšit
Popisek

Obr. 25 Podélný a vzájemně opačně směřující pohyb podél podložních bloků Skalistých hor na západním pobřeží Severní a Jižní Ameriky, ke kterému došlo následkem otevření severního ledového oceánu (ing. K. VOGEL). Vpravo dole smysl pohybu podle BECKERA (1934) určený podle kosočtverečné stavby (propadliny) v oblasti Velké pánve, srovnej s obr. 23. Zajímavá je modelace pobřeží podle tohoto uspořádání. Ukazuje totiž, že pobřežní linie a oceánský svah kontinentu jsou mladší než vyvrásnění Skalistých hor. Jsou nejspíše dílem roztažení (a poklesu) v oblasti na Z od Skalistých hor a ne důsledkem stlačení a podsouvání mořského dna ve směru od západu jak je tradováno v deskové tektonice

 

 

 


kliknutím zvětšit
Popisek

Obr. 25b Planetární v. - z. zlom Mendocino deskovou tektonikou vykládaný jako přetvárný (transformní, tudíž ukazující podle deskově tektonických pravidel směr pohybu), míří kolmo na stavbu Skalistých hor. Ta je výsledkem sz. - jv. horizontálního posunu (obr. 25), z čehož plyne, že obě stavby jsou na sobě pohybově (a dynamicky!) nezávislé. Desková tektonika toto obchází a stavbu mořského dna severně od Mendocina vykládá přetvárnými zlomy směru SZ - JV, které se mají napojit na zlom Sv. Ondřeje. Tento deskově tektonický úhybný manévr jen podporuje výše uvedené tvrzení

 

 

 

 

Pokud tedy vyhodnocujeme z hlediska pohybu pouze řez (!), v území, kde došlo k silnému porušení hornin, je zde vždy nebezpečí, že podceníme třetí složku pohybu kolmou či jinak obecně položenou k rovině zobrazení. Je to jako kdybychom směr kam pojede vlak stanovili pouze pohledem ve směru kolejí – to bychom mohli jet i na opačnou stranu. Desková tektonika se tímto problémem v drtivé většině nezabývá. Již samotný název pro vznik pohoří "kolize" navozuje čelní srážku. Tím bylo do geologie, i přes pokročilé výzkumy a velké zpřesnění geologických map, znovu pevně zabudováno a je nepřípustně udržováno zastaralé, tzv. "profilové" myšlení, s uvažováním jediného pohybu pouze v rovině geologického řezu. Dnešní udržování této kachny v geologii právě spadá na vrub deskové tektoniky.


Důležitým (opět v deskové tektonice opomíjeným jevem) je více časových úseků, které se podílejí na tvorbě pohoří (viz tektonické fáze) . Při nich se může změnit způsob nebo také smysl pohybu. Tak například pohoří Atlas v Maroku, které je součástí Středozemního alpinského pásma bylo založeno nejprve jako pánve v levostranném pohybu během triasu a posléze vyvrásněno (pánve stlačeny; pánevní inverze) v opačném pravostranném pohybu v paleocenu. Okolí bylo opět porušeno (vyvrásněno pohoří Rif) v opačném levostranném pohybu v miocénu. Tento časový plán platí pro celou středomořskou oblast. Ve stejném časovém a pohybovém plánu byly vyvrásněny podélným smykem Alpy a nejsou výsledkem čelní srážky (kolize) Afriky vůči Euroasii (obr. 26). Při tzv. srážkách (kolizích) v deskové tektonice, odehrávajících se opět v profilu (řezu), nejsou tyto časové úseky uvažovány.


kliknutím zvětšit
Popisek

Obr. 26 Řešení pohybu který vyvolal vyvrásnění Alp je dodnes stejné jako v dobách R. STAUBA ve 30. létech minulého století a jeho předchůdců, obrázky vlevo. Při tomto pohybu je předpokládáno příčné stlačení Alp ve směru S – J a zkrácení původního prostoru  ca ze 700 km na 300 km, obrázek vlevo nahoře.

 

Podle současného deskově tektonického pojetí, byly Alpy vyvrásněny tlakem od středooceánského hřbetu na jihu od Afriky nebo subdukcí se stahováním oceánické litosféry k níž ovšem nemáme patřičné důkazy (rozměry, vulkanismus a příkop vyplněný usazeninami), v oblasti Alp, obojí ve směru od jihu k severu. Pak mělo dojít opětně k oddálení Afriky a otevření Středozemního moře (se zanedbáním faktu, že Afrika zůstala ovšem spojena s Euroasiií v oblasti Gibraltaru). Význačné shody ve faciích, faunách a strukturní organizaci napříč Středozemím jsou výmluvným faktem (MAYERHOFF & al. 1972) vyvracejícím předpoklad plutí Afriky k severu.

 

Obr. 26 vpravo ukazuje zjištěné v. – z dráhy pohybu hornin v z. Alpách  s rozevíráním k severnímu a jižnímu okraji pohoří, (MALAVIEILLE & al. 1984). Zjevně zde máme co do činění s podélným pohybem podle v. – z. osy pohoří s vývojem čela strukturního vějíře (obr. 24). Pokud bychom nechtěli připustit působení podélného posunu a součástí pohoří je vrásová kruhová či oblouková stavba jak to vidíme v okolí Středozemního moře,  v její části stejně vznikne horizontální posun a to samozřejmě i v případě pootočení vnitřního disku (obr. 27). Horizontální posun (opakovaný) zřejmě založil a posléze vyvrásnil Alpy zobrazované na profilech obr. 26

 

 


kliknutím zvětšit
Popisek

Obr. 26a Ukázka jak by se měla pohybovat Afrika kdyby platil pohybový rozbor oceánského dna kolem Afriky, založený důsledně na deskově tektonickém chápání zlomů kolem Středo - oceánských hřbetů jako ukazatele směru (vektoru) pohybu. Toto také žádný pohyb africké "desky" směrem k severu nepotvrzuje, navíc podle stavby Středo - oceánského hřbetu mezi Afrikou a Antarktidou se Afrika vůči Antarktidě pohybuje směrem na západ (obr.5). Nepřípustné směšování různých rozměrů jednotek v deskově tektonických tvrzeních zjistíme porovnáním rozměrů alpsko-karpatského pásma (červená čára v horní části obrázku) a plochy oceánického dna kolem Afriky. Plocha oceánického dna mezi Středo - oceánskými hřbety a kontinentem by měla určovat část Afriky či jiného oceánského dna zmizelého pod Alpami :-)

 

 

 

 

 

 

 

kliknutím zvětšit
Popisek

Obr. 27 Při vyvrásnění (stlačení) pánve založené kolem kruhové stavby musí v některém jejím místě působit horizontální posun.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Rozbor zvrásněných oblastí pouze v profilech nepřípustně zjednodušuje jejich prostorovou variabilitu. Vede zároveň k tomu, že jsou bez ohledu na další údaje a z důvodů některých podobností profilů (přítomnost vrás a násunů), přenášeny mezi světadíly a různě starými pohořími bez rozdílu, stejné mechanismy pohybu (například západní pobřeží Amerik a Středomořská oblast). Tomu jsou přizpůsobovány i tektonické rekonstrukce, které jsou si (bez použití dalších dat) opět v různých oblastech Zeměkoule a v různě starých pohořích podobné jako vejce vejci (RAMSAY & HUBER 1997). Vznikl tak svérázný druh ikon tj. zóna podsouvání a „kolizní“ tektonický výklad příčného zkrácení pohoří.

 

Příznačným příkladem chybného, deskově tektonického myšlení v profilu, jsou také domnělé oběhové proudy v plášti, které desková tektonika převzala z teorie geosynklinál  jak jsme je viděli na obr. 20. Při důsledném třírozměrném pohledu dojdeme rychle k zásadním nesrovnalostem v úhrnném směřování desek, protože výstupné či sestupné proudy nejsou v žádném případě nekonečně protaženým válcem uloženým v zemském plášti a obtočeným kolem půlky zemského jádra pod kamenným obalem, jak bychom se na základě nakreslených řezů mohli (nebo asi měli) domnívat.

 

V profilu také není problém nakreslit ponořování desek až na samou hranici zemského jádra (obr. 28).




kliknutím zvětšit
Popisek

Obr. 28 Představa o pohybu a osudu oceánické litosféry podle deskově tektonické interpretace (KELLOG & al. 1999). Hydrostatický tlak na hranici vnějšího jádra a pláště, tj. domnělé konečné stanice oceánické litosféry dosahuje 150 Gpa a hustota ca 5,5 g/cm3, s odpovídajícím Youngovým modulem pružnosti, potvrzovaným rychlostí seismických vln ca 10,5 km/sec. Vedle odporu vyvolaného nadnášením lehčích hornin  v hutnějším prostředi a pevností okolních hornin (v poměrech blízko zemského povrchu čedič 2,8 - 3 g/cm3; peridotit 3,1 - 3,4 g/cm3), by rovněž tento tlak měla překonávat (vlastní vahou), v těchto místech oceánická litosféra a to tak, aby se podle uvedeného řešení hromadila a seskupila jak je na obrázku uvedeno.

 

Dostáváme se tak k dalšímu příkladu nesnadného ne-li nemožného řešení pohybu v trojrozměrném prostoru v deskové tektonice a to zvláště ve svislém směru. Každý další kulový povrch (i jeho část), v kuželové výseči s vrcholem směrem ke středu Země, zaujímá menší plochu než povrch nad ním. Litosférická deska která má sestupovat až na hranici zemského jádra proto aby zachovala svůj objem (z rozsahu původní plochy na povrchu), se musí buďto prohnout (zvrásnit) nebo zvětšit tloušťku (obr. 29).

Totéž platí pro výstupné proudy od zemského jádra (viz odstavec Andersonův a Dziewonskiho nesouhlas), které by se měly směrem k povrchu se zvětšováním plochy při výstupu prostorově rozptylovat. To odporuje pozorováním seismické tomografie.

 

 


kliknutím zvětšit
Popisek

Obr. 29 Sestupující litosféra v zóně podsouvání (subdukce) při uchování objemu se musí buďto příčně zvlnit (vyboulit, obrázek vpravo dole, nebo zkrátit (zkrácení naznačené tetivami oblouků ve schématu), nebo zesílit mocnost (o to se snažili autoři obr. 28). Příčný průhyb je považován v deskové tektonice za důvod výskytu kruhovitých ostrovních zón jako je například Japonsko, Kurily a Aleuty.

Nehledě na to že materiál litosféry by musel do stran překonávat významně stoupající litostatický tlak a tuhý odpor okolního pláště (obr. 28), je nejen z tohoto důvodu velký poloměr prohnutí nepravděpodobný (A. A. MEYERHOFF & H.A. MEYERHOFF 1972). Ne všechny zóny také vykazují podobné prohnutí jak je možné vidět na příkladu rovného průběhu zóny Tonga – Kermadec a Jižní Ameriky na jih od Ekvádoru. V oblasti Indonézie naopak kruhové zakřivení předpokládané subdukční zóny pokračuje do úplné kruhové stavby na kontinentu (obr. 29), tj. i mimo domnělou "zónu podsouvání".

 

 


kliknutím zvětšit
Popisek

Obr. 30 Zakřivené "oblasti podsouvání" v oblasti Indonézie a Marian doplnuje úplná kruhovitá stavba největšího uspořádání tohoto typu na Zeměkouli, sledovaná metodou lineamentů na kontinentu (šipky). Podle družice NOAA, upraveno

 

Profilové myšlení a jeho udržování je příkladem pokřivených postupů v deskové tektonice a tím i velkou brzdou v chápání vzniku a vývoje nejen vrásových pohoří, ale i Zeměkoule jak u odborné geologické, tak i laické veřejnosti. Článek dokazuje scestnost tvrzení založených pouze na geologickém svislém řezu. To se týká zvláště malých území jako je například Český masív. Jiným deskově tektonickým podvodem je výklad Himálají podsouvaný jako vzor pro výklad pevninských pohoří a povrchového výskytu vysokotlakých nerostů jakožto výtvoru extrémně hlubokého zanoření a vynoření produktů deskově tektonické srážky.


názory k článku

Poznámka

Ve společnosti s možností svobodného uplatnění a přijetí přinejmenším věrohodného názoru, by desková tektonika na základě jenom jediného z uvedených 23 článků o pochybeních už dávno skončila v archivu neplatných teorií. Její udržování a neustálá další propagace jsou důkazem ovlivňování vědeckého výzkumu politickými prostředky. Z tohoto důvodu jsme zařadili na stránky i články k této problematice, viz článek Michiheiho Hoshiny, jeho dodatek a článek ropný zlom v kapitole o rozpínání Země.


 

 


Velké východojaponské zemětřesení otřáslo (také) deskovou tektonikou

Yoshihiro KUBOTA, Niigata University, Japan: „SYMPOZIUM K PŘÍLEŽITOSTI 20. VÝROČÍ ROZPRAV O STRUKTURNÍ GEOLOGII; 18. PROSINCE 2011 JAPONSKO. Strukturně geologická kolokvia byla zavedena v roce 1991. Od té doby jsme zorganizovali pravidelně dvakrát ročně schůze za účelem podpory původních výzkumů založených na důkladných terénních pracích… Japonci se obávají dalšího velkého zemětřesení... Výsledek sympozia byl překvapující. Všichni účastníci (více jak 50), nabyli silného neodbytného pocitu, že éra deskové tektoniky skončila a velká zemětřesení jsou jistě předvídatelná."


NCGT: New Concepts in Global Tectonics NEWSLETTER No. 61, December, 2011 ISSN: 1833-2560 Editor: Dong R. CHOI


kliknutím zvětšit
Popisek

 

 


Na obr. Dong Choi přednáší o velkém Japonském zemětřesení


 

 


Pozn. autora webu: Závěr z diskuse v Japonsku je jasný: nejen z hlediska předpovídání zemětřesení nelze brát deskovou tektoniku vážně a je tudíž z hlediska předpovídání zemětřesení naprosto nepoužitelná (i když odjakživa tvrdila, že "vysvětluje zemětřesení").


vytvořeno pomocí Gaia CMS firmy Artemis webdesign © 2008