Seismické profilování a rozbory tíhových měření ukazují, že „obtisky“ pevnin sahají až na kraj samého jádra (obr. 1, 2, 3).
Toto zjištění není příliš zdůrazňováno v deskově tektonických vysvětleních protože nechává málo prostoru pro oběžné proudění a tím pádem i pro boční pohyb desek. To je patrně i důvod proč jsou tyto údaje zastánci deskové tektoniky převelice opatrně posuzovány (spíše zamlčovány). Z uvedeného je zřejmé, že desky, slupky, jakožto dílce zemského povrchu, oddělené od spodního pláště souvislou, natavenou, plochou - tzv. astenosférou, která by umožňovala boční pohyb celého segmentu, de facto neexistují.
Rozbor tíhových dat a zemětřesná tomografie mluví dosti jasně. Pevniny zasahují až k samému jádru. Proč by také ne? Vzestupný proud vedoucí k jejich oddalování a rozptylování nejspíše stoupá rovněž z jádra pevninským a podoceánským pláštěm. Plášť kontinentů, rozšiřující se až do hloubek několika set km, předpokládá hluboké kořenové zóny cestující společně s pevninami. To je v příkrém rozporu s tvrzením, že kamenná slupka (litosférické desky) je mocná pouze 100 km a klouže po měkčí astenosféře. Přitom výklad deskové tektoniky přisuzuje zeměhybné jevy pohybu tuhých litosférických "desek". Ve výkladu deskové tektoniky desky, silné ca 100 km zahrnují pevniny a mají plout jako vory, rozjíždět se a sbíhat (jako pokojový nábytek jak kriticky podotýká A. Meyerhoff), a konečně se ponořit do oslabené zóny, součásti zemského pláště. Jak jsme uvedli, bylo dokázáno, že pevniny mají kořeny které zasahují do hloubky 600 km. Proto se vnucuje neodkladná otázka: Jak je možné pro horní části pevnin pohybovat se vodorovně několik tisíc kilometrů, když všechna dostupná data ukazují na souvislé kořeny od povrchu do hloubek 600 a více km? Jinými slovy – shromážděné poznatky dokládají, že nedochází k oddělení a pohybu horních 100 km vzhledem k podložním látkám pokud ovšem nepřijmeme to, že se například celých 600 km pohybuje jako celek. Pak ale padá celé pojetí deskové tektoniky.
