Na neplatnost deskově tektonických předpokladů ukazuje také podélný směr pohybu odvozený podle geologické skutečnosti na přiléhajícím kontinentu, který nesouhlasí s předpokládaným (nedoloženým) pohybem v domnělé přiléhající zóně podsouvání (oceánském příkopu). Pohyb ve fiktivní zóně podsouvání by měl směřovat (a je také zobrazován) podle směru transformních zlomů a magnetických anomálií. Například na z. okraji Severní Ameriky jako východo - západní, kolmo na oblast styku oceánické a kontinentální litosféry. Skutečný geologicky zaznamenaný pohyb na sousedním kontinentu odpovídá ale vzájemnému vodorovnému posunu sousedících bloků ve směru SZ - JV. Činný zlom San Andreas v kalifornském zálivu je obrazem této situace (viz také obr. 25 v této kapitole).

Pohyb v horninách je odvozován od různých ukazatelů. Jedním z nejstarších je vrása, kterou napodobíme shrnováním ubrusu na stole. Řada přírodních vrás také obsahuje odlučnost, podle které můžeme horniny štípat tak, abychom jimi pokryli střechy budov. Již jeden z prvních experimentátorů v geologii, francouzský badatel Daubré vymodeloval podobnou odlučnost stlačením mědi. Nejen od dob tohoto pokusu, ale i obecně se v geologii nesprávně traduje, že tato štípatelnost (kliváž) vznikla jako kolmá na tlak a vrásy s touto odlučností - kliváží byly stlačeny kolmým tlakem. Proto u zvrásněných pohoří byl a je řez sestrojován tak, aby zobrazil předpokládaný největší pohyb a rozmanitost stavby kolmo na vrásovou osu (obr. 20 a 26). K takovéto představě (bez konvekčních proudů) dospěl již v r. 1829 ELIE de  BEAUMONT, obr. 20.

Zpětnou vazbou byl tak do myšlení pevně zakotven předpoklad vzniku vrásových pohoří tlakem kolmo na jeho směr (protože vrásy jsou většinou rovnoběžné se směrem pohoří obr. 26). Domněnka byla opět včleněna do deskové tektoniky a hlavní pohyb oceánské desky jednak v místech oblasti podsouvání a stejně v oblasti rozšiřování se podle (nevysloveného) předpokladu koná v rovině kolmé na směr pásma. Důvod je jasný: pokud v oblasti „zóny podsouvání“ probíhá vzájemný podélný pohyb opačně směřujících okrajů (obr. 21 vpravo), nedochází k „podsouvání“ jedné desky pod druhou a je nám na profilu podsouváno nepravdivé tvrzení.

Rovnou plochu můžeme zvrásnit libovolným pohybem (libovolně postaveným deformačním tříosým elipsoidem) přičemž dva krajní způsoby pohybu jsou příčné stlačení a podélný pohyb podél geologické pánve kde dochází k provrásnění. Typický je také vzor střihů, smyků kolmo či šikmo k ose posunu (obr. 22). Šikmé zlomy jsou nazývány Riedelovy střihy a určují smysl pohybu po zlomové linii (obr. 22 vpravo).

Jak ukazuje rozklad v mapách, i význačná vrásová pohoří byla v převážných případech hnětena pohybem zhruba rovnoběžným s osou jejich protažení (obr. 24, 25, 26).

Pokud tedy vyhodnocujeme z hlediska pohybu řez v území, kde došlo k silnému porušení hornin, je zde vždy nebezpečí, že podceníme třetí složku pohybu kolmou či jinak obecně položenou k rovině zobrazení. Je to jako kdybychom směr kam pojede vlak stanovili pouze pohledem ve směru kolejí – to bychom mohli jet i na opačnou stranu. Desková tektonika se tímto problémem v drtivé většině nezabývá. Již samotný název pro vznik pohoří kolize navozuje čelní srážku. Tím bylo do geologie pevně zabudováno a je nepřípustně udržováno tak zvané profilové myšlení s uvažováním jediného pohybu v rovině geologického řezu. Dnešní udržování této kachny v geologii právě spadá na vrub deskové tektoniky.

Podle současného deskově tektonického pojetí, byly Alpy vyvrásněny tlakem od středooceánského hřbetu na jihu od Afriky nebo subdukcí se stahováním oceánické litosféry k níž ovšem nemáme patřičné důkazy (rozměry, vulkanismus a příkop vyplněný usazeninami), v oblasti Alp. Pak mělo dojít opětně k oddálení Afriky a otevření Středozemního moře (se zanedbáním faktu, že Afrika zůstala ovšem spojena s Euroasiií v oblasti Gibraltaru). Význačné shody ve faciích, faunách a strukturní organizaci napříč Středozemím jsou výmluvným faktem (MAYERHOFF & al. 1972). Obr. 26 vpravo ukazuje zjištěné v. – z dráhy pohybu hornin v z. Alpách  s rozevíráním k severnímu a jižnímu okraji pohoří, (MALAVIEILLE & al. 1984). Zjevně zde máme co do činění s podélným pohybem podle v. – z. osy pohoří s vývojem strukturního vějíře (obr. 24). Pokud bychom nechtěli připustit působení podélného posunu a součástí pohoří je vrásová kruhová či oblouková stavba jak to vidíme v okolí Středozemního moře,  v její části stejně vznikne horizontální posun a to samozřejmě i v případě pootočení vnitřního disku (obr. 27). Horizontální posun zřejmě vyvrásnil Alpy zobrazované na profilech obr. 26

Rozbor zvrásněných oblastí pouze v profilech nepřípustně zjednodušuje jejich prostorovou variabilitu. Vede zároveň k tomu, že jsou bez ohledu na další údaje a z důvodů některých podobností profilů (přítomnost vrás a násunů), přenášeny mezi světadíly a různě starými pohořími bez rozdílu, stejné mechanismy pohybu (západní pobřeží Amerik a Středomořská oblast). Tomu jsou přizpůsobovány i tektonické rekonstrukce, které jsou si (bez použití dalších dat) opět v různých oblastech Zeměkoule a v různě starých pohořích podobné jako vejce vejci (RAMSAY & HUBER 1997). Vznikl tak svérázný druh ikon tj. zóna podsouvání a „kolizní“ tektonický výklad příčného zkrácení pohoří.

Příznačným příkladem deskově tektonického myšlení v profilu jsou také domnělé oběhové proudy v plášti, které desková tektonika převzala z teorie geosynklinál  jak jsme je viděli na obr. 20. Při důsledném třírozměrném pohledu dojdeme rychle k zásadním nesrovnalostem v úhrnném směřování desek, protože výstupné či sestupné proudy nejsou v žádném případě nekonečně protaženým válcem mezi zemským jádrem a kamenným obalem, jak bychom se na základě nakreslených řezů mohli domnívat.

Dostáváme se tak k dalšímu příkladu nesnadného ne-li nemožného řešení pohybu v trojrozměrném prostoru v deskové tektonice a to zvláště ve svislém směru. Každý další kulový povrch (i jeho část), směrem ke středu Země zaujímá menší plochu než povrch nad ním. Litosférická deska která má sestupovat až na hranici zemského jádra proto aby zachovala svůj objem (z rozsahu původní plochy na povrchu), se musí buďto prohnout (zvrásnit) nebo zvětšit tloušťku (obr. 29).

Totéž platí pro výstupné proudy od zemského jádra (viz odstavec Andersonův a Dziewonskiho nesouhlas), které by se měly směrem k povrchu se zvětšováním plochy při výstupu prostorově rozptylovat. To odporuje pozorováním seismické tomografie.

Nehledě na to že materiál litosféry by musel do stran překonávat významně stoupající hydrostatický tlak a tuhý odpor okolního pláště (obr. 28), je nejen z tohoto důvodu velký poloměr prohnutí nepravděpodobný (A. A. MEYERHOFF & H.A. MEYERHOFF 1972). Ne všechny zóny také vykazují podobné prohnutí jak je možné vidět na příkladu rovného průběhu zóny Tonga – Kermadec a Jižní Ameriky na jih od Ekvádoru. V oblasti Indonézie kruhové zakřivení předpokládané subdukční zóny pokračuje do úplné kruhové stavby na kontinentu (obr. 29) tj. i mimo zónu podsouvání.

Profilové myšlení a jeho udržování je příkladem pokřiveného myšlení v deskové tektonice a tím i velkou brzdou v chápání vzniku a vývoje nejen vrásových pohoří, ale i Zeměkoule jak u odborné geologické, tak i laické veřejnosti.

Poznámka

Ve společnosti s možností svobodného uplatnění a přijetí přinejmenším věrohodného názoru, by desková tektonika na základě jenom jediného z uvedených 23 článků o pochybeních už dávno skončila v archivu neplatných teorií. Její udržování a neustálá další propagace jsou důkazem ovlivňování vědeckého výzkumu politickými prostředky. Z tohoto důvodu jsme zařadili na stránky i články k této problematice, viz článek Michiheiho Hoshiny, jeho dodatek a článek ropný zlom v kapitole o rozpínání Země.

Velké východojaponské zemětřesení otřáslo (také) deskovou tektonikou

Yoshihiro KUBOTA, Niigata University, Japan: „SYMPOZIUM K PŘÍLEŽITOSTI 20. VÝROČÍ ROZPRAV O STRUKTURNÍ GEOLOGII; 18. PROSINCE 2011 JAPONSKO. Strukturně geologická kolokvia byla zavedena v roce 1991. Od té doby jsme zorganizovali pravidelně dvakrát ročně schůze za účelem podpory původních výzkumů založených na důkladných terénních pracích… Japonci se obávají dalšího velkého zemětřesení... Výsledek sympozia byl překvapující. Všichni účastníci (více jak 50), nabyli silného neodbytného pocitu, že éra deskové tektoniky skončila a velká zemětřesení jsou jistě předvídatelná."

NCGT: New Concepts in Global Tectonics NEWSLETTER No. 61, December, 2011 ISSN: 1833-2560 Editor: Dong R. CHOI

Na obr. Dong Choi přednáší o velkém Japonském zemětřesení

Pozn. autora webu: Závěr z diskuse v Japonsku je jasný: nejen z hlediska předpovídání zemětřesení je desková tektonika nepoužitelná (i když odjakživa tvrdila, že "vysvětluje zemětřesení").