Zemětřesná tomografie poskytuje trojrozměrné obrázky zemského pláště, které dokazují, že velmi horké magma sahá jen do hloubek přibližně 400 kilometrů (ANDERSON & DZIEWONSKI, 1988), čímž je popřena soustava oběžných proudů řízených teplotou, které mají ve své podstatě vystupovat od velmi žhavého zemského jádra. Můžeme to pozorovat na prostorových mapách ukazujících rychlost, s jakou se v podpovrchových horninách šíří namáhání ve smyku. Horký materiál dovoluje pouze nízkou a chladný materiál vysokou rychlost. Za tohoto předpokladu pod severním a jižním Atlantikem rozpoznáváme v hloubce 150 kilometrů horký materiál, zatímco pod celou jihoamerickou pevninou je téměř úplně studený materiál. Zemské nitro pod Pacifikem je pod východopacifickým prahem podle očekávání horké. „v hloubce 350 kilometrů už rychlost vln se stavbou povrchu tak dobře neladí" (ANDERSON & DZIEWONSKI, 1988). Jinými slovy: horké oblasti jsou tím vzácnější, čím hlouběji vrstvy jsou. Už jen v nejsevernější části Atlantiku mezi Španělskem a Grónskem a v nejjižnější části mezi jižním výběžkem Afriky a na sever od Antarktidy jsou zcela horké oblasti - stejně jako oblastí Pacifiku, které se zmenšují směrem do hloubky. V hloubce 550 kilometrů jsou už jen méně horké a proti očekávání už žádná velmi horká místa. Pod celou jihoamerickou deskou a Atlantikem až po úroveň Španělska je jen studený materiál.
Vypadá to tak, že čím je materiál zemského pláště k zemskému jádru blíže, tím je chladnější. Je to jinak než jak bychom očekávali, kdyby byla předloha teplotou řízených oběhových buněk stoupajících od zemského jádra správná.
